Posun vpravo
czdeen
Posun vlevo

LITOMĚŘICKÝ KRÁLOVSKÝ HRAD

(13. – 16. STOLETÍ)

Počátky litoměřického hradu jsou neobyčejně spletité a cesta k jeho podobě, tak jak ji známe dnes, byla zdlouhavá, plná proměn. Za pomoci různých vědních disciplín - historie, stavební historie a archeologie - poznáváme alespoň některé momenty jeho historie, jeho podobu a životní styl obyvatel. Hrad sestával z paláce a hospodářských budov a byl chráněn samostatnými hradbami. Dnes z budov areálu známe již jen palác, který sám je označován jako „hrad“.

Počátky hradu

Na počátku bylo raně středověké hradiště na Dómském vrchu založené v 1. polovině 10. století, centrum přemyslovské správy zdejšího regionu, jedna z nejvýznamnějších pevností v zemi a sídlo kastelána. Jeho úlohu postupně přebíralo město Litoměřice, vznikající v 1. třetině 13. století kolem dnešního náměstí. Osídlení na Dómském vrchu se po roce 1250 proměnilo v novou městskou lokaci Přemysla Otakara II., v jejímž jihozápadním rohu vzniká hrad. Asi snad nebyl ani dostavěn, když toto město, jemuž silně konkurovaly příliš blízké Litoměřice, zaniklo a s ním i blízký hrad. Protože jej však bylo potřeba, jako centra královské moci a reprezentace, vzniká za Václava II. (1283-1305) nový hrad při severozápadním rohu litoměřického opevnění. Tehdy bylo dnešní město menší (jeho severní hranice probíhala dnešní ulicí Okružní) a patrně zcela zastavěné. Protože pro hrad nebylo místo uvnitř, byl postaven vně hradeb a teprve mnohem později, při rozšiřování Litoměřic ve 2. polovině 14. století byl zapojen do městského organismu a tvořil samostatnou pevnost při jihovýchodním opevnění (zatím přesně nevíme, zda byl připojen k městským hradbách či stál samostatně před městskou fortifikací).

Nejstarší podoba hradu

Z původního hradu známe pouze základ západní stěny stavby, o které nedokážeme říci, jak vlastně vypadala, a odpadní jámu s keramickými a skleněnými nádobami importovanými ze Saska. Král Václav II. hrad nikdy nedostavěl a je otázkou, zda mu jeho záměr překazila jeho smrt nebo jiný důvod. Stavby se zúčastnil nejspíše i litoměřický purkrabí, kterým za Václavových časů byl Albrecht z Frýdlantu. Podle jeho písemného svědectví, pořízeného v Liběšicích 9. dubna 1314, král Václav II. v Litoměřicích pobýval a že tehdy byl z jeho milosti purkrabím „annis pluribus“ (drahně let). Kromě vyřizování úředních záležitostí (mj. obchod po Labi, právo skladu obilí), tu nejspíše král dohlížel na postup stavebních prací na hradě.

Na dokončení musel hrad počkat až na Jana Lucemburského (1310-1346), krále, který v našich dějinách dlouho neměl příliš dobrou pověst, ale který slávu českých zemí rozšířil při svých rytířských toulkách po celé Evropě. Král Jan v okolí Litoměřic nechal před rokem 1320 založit malebný Kamýk a impozantní Střekov a nejspíše v tomto období vystavěl také litoměřický hrad, z něhož dnes známe pouze torzo. Hrad měl pravoúhlý půdorys a oba rohy na severní straně zpevňovaly vysoké válcové věže. Ty již zdálky příchozímu ukazovaly, kdo je ve městě pánem, a zároveň tvořily silné obranné body na této velmi zranitelné straně Litoměřic. Mezi věžemi byla v hradbě umístěna brána vybavená železným hřebenem - zvedací mříží. Vzhledem k tomu, že zde nebyl padací most, můžeme předpokládat parkán obíhající kolem hradu a před ním příkop, zesilující obrannou složku pevnosti. Jižní stranu areálu hradu neznáme, protože byla zničena novostavbou stavbou měšťanského pivovaru a jeho sklepů na Tyršové náměstí. Zato však archeologický výzkum odkryl základy paláce, který se připojoval k západní hradební zdi a měl na straně do nádvoří arkády.

Nová podoba hradu

Ve 2. polovině 14. století došlo k výraznému rozšíření hradu, a to o palác, který byl přistavěn před západní hradební zeď do někdejšího parkánu a který dodnes zůstává nejvýraznějším pozůstatkem hradu. Sice přesně nevíme, zda jej postavil Janův syn Karel IV. (1346-1378) nebo až jeho nástupce Václav IV. (1378-1419), ale předběžně se zdá, že jej mohl začít budovat Karel IV. a dostavět jeho syn Václav. Co však můžeme říci s jistotou je, že patřil ke špičkovým světským stavbám své doby. Dnes z něj zůstal dochován pouze pozdějšími úpravami poškozený obvodový skelet, ale i tak dokážeme rekonstruovat jeho skladbu a podobu. Do paláce se vcházelo od nádvoří, neobyčejně výtvarně působivým portálem, s bohatou profilací a postranními fiálami. Jeho nejbližší analogie nacházíme pouze na význačných sakrálních stavbách svojí doby. Přízemí hradu obsahovalo kromě obytné prostory s krbem řadu dalších místností, které dokážeme jen stěží určit. Nacházela se však zde i kaple, jejíž miniaturní presbytář stavitel umístil do východní obvodové zdi paláce. Dodnes je z něj překvapivě intaktně dochována levá část i s klenbou, sanktuarium a torzo okna. Z přízemí byl vstup do nedochovaných sklepů, sloužících především ke skladovacím účelům. Po točitém schodišti umístěném v jižním průčelí se také mohlo vystoupat do prvního patra, které bylo určeno majitelům hradu, královské rodině. Při obou kratších průčelích nacházíme soukromé byty, mezi nimi pak audienční a reprezentační prostory. Místnosti pro denní pobyt byly vybaveny krby, poskytujícími teplo, a prevety, záchody, které byly vysunuty vně zdi jako arkýře. Zatímco severní stranu osvětlovala jednoduchá okna, jižní stěna se otevírala rozměrnými okny, kamenicky neobyčejně precizně modelovanými, vybavenými sedátky.

První písemná zmínka o hradu, jeho největší sláva a rozvoj vinařství

V době Karla IV. konečně litoměřický hrad vstupuje i do písemných pramenů. 7. května 1359 vydává císař v Praze Litoměřickým listinu. V ní císař povoluje kmetům a konšelům města Litoměřic, aby na hoře zvané Radobýl a na okolních stráních zakládali vinohrady. Tyto stráně mají rozměřit a část z nich rozdat či prodat. Kdo na nich založí vinohrad, má být na deset let osvobozen od všech berní, šosů, desátků a jiných poplatků, po uplynutí deseti let má odvádět na litoměřický hrad každý desátý sud vína jako desátek s vlastním povozem, kdykoliv ho o to požádá purkrabí nebo jeho zřízenci atd. V této listině nazývá hrad „vnser haus zu Leutmericz“ („naším domem v Litoměřicích“). Ještě téhož roku imperátor zavítal v září do Litoměřic a svou návštěvu zopakoval v prosinci 1369.

Zatímco tyto zmínky pramenů jsou ohledně litoměřického hradu značně neurčité, tak zajímavějším je německy koncipovaný list Karlova syna Václava IV., vystavený v Praze 2. května 1387. V něm tento český a římský král dává bratřím Kunatu Kaplířovi ze Sulevic, svému mincmistru a radovi a jeho bratřím Janu a Jiřímu i jejich dědicům v léno hrad v Litoměřicích se všemi právy a požitky a vyhrazuje si, aby byl jemu a budoucím českým králům otevřen. Z této listiny se rovněž dovídáme, že tamní hrad byl zchátralý, Sulevičtí mají na své náklady opravit opevnění, palác a stavení [hradu] v Litoměřicích („vestung, hausung und wonung zu Luthomericz“) a rovněž je tu zmínka i o hradním příkopu („graben“).

„Pronájem“ Sulevickým netrval více než deset let, jak naznačuje listina vydaná Václavem IV. v Praze 29. ledna 1397 pro „Elzbeten marggrafynn zu Meisen“, tj. míšeňskou markraběnku Alžbětu, manželku tamního markrabího Viléma I. a svou příbuznou, dceru Václavova strýce Jana Jindřicha - v listině ji uvádí podle dobového úzu jako „svou milou sestru“ („unserr liben swester“). V ní jí zapsal „náš hrad v našem městě Litoměřicích s příslušenstvím k obývání“ (unser burge gelegen in unserr stat zu Luthomericz mit dem amechte zu einer behawsunge). Nadto jí přidal důchod 200 marek z ročních poplatků města Litoměřic, 130 marek od doksanského kláštera a 20 marek z každoročního odvodu kláštera v Altzelle z jeho vsi Lovosice. Zda ovšem markraběnka v Litoměřicích skutečně pobývala, netušíme.

Pro nás je však zajímavější zmínka z jiné listiny z téhož roku, a to z 28. července 1397, který nechal v Praze Václav IV. sepsat pro Litoměřické. Zde stanoví, aby k litoměřické obci připojili místo, kde „stál dvůr před naším hradem v Litoměřicích“ („die hofstete vor vnser vesten czu Luthmericz gelegen“) a že jej mohou zastavět. Král si však vyhradil, že bude-li mít záměr hrad rozšiřovat a opevňovat („die egenanten vesten vnd graben“), kdyby v něm chtěl osobně bydlet, tak jim zmíněné místo může kdykoliv odňat. Tento údaj je důležitý, neb nám ukazuje, že kromě vlastního jádra stál při hradu i hospodářský dvůr, nejspíše také opevněný.

Během 1. poloviny 15. století byla zničena severozápadní válcová věž, na jejímž místě nově vznikla dovnitř otevřená bašta, vyhovující lépe soudobým vojenským požadavkům. Masivnímu rozšíření palných zbraní se také přizpůsobila hradba, která získala nové cimbuří. Průzory v jeho ozubení byly vybaveny trámky, o něž si mohl střelec z hákovnice zapřít hák své zbraně.

Ve dnech 14.-17. října 1420 a od 19. prosince téhož roku do cca 19. února 1421 v Litoměřicích pobýval Václavův bratr, císař Zikmund. Nevíme sice, kde sídlil, ale nejspíše na nejmocněji opevněném místě, tj. na hradě. To se již však změnila situace. Koncem května 1421 bylo město obleženo šiky husitského válečníka Jana Žižky z Trocnova. Vojevůdce obléhal město z netypické západní strany a důvodem zcela jistě byly dvě tu stojící pevnosti - klášter dominikánů a královský hrad; město i obě opevnění nápor husitských bojovníků ustály díky politické jasnozřivosti představitelů městské samosprávy, kteří se přiklonili ke kališnické straně; Žižka musel s nepořízenou odtáhnout.

Soumrak slávy hradu

To však již hrad pomalu přestával sloužit svému účelu. Jak již víme, tak sice ještě Václav IV. pověřil bratry Kaplíře ze Sulevic, aby jej opravili, ale zároveň městu postoupil hospodářský dvůr, který hradu poskytoval zázemí. Vladislav II. Jagellonský (1471-1516) potom postoupil městu celý hrad, aby jej využívalo podle svých potřeb , s tím ovšem, že vytvoří prostor, kde může být skladováno víno z královských vinic. Vladislavova listina byla vydána 11. listopadu 1499 a stav, v jakém se hrad nacházel, jasně vyjadřují slova, že král Litoměřicím podstupuje „v témž městě zámek [=hrad] náš pustý“ a na jiném místě dokumentu „ten hrad pustý k jich obecní potřebě“. V letech 1505-1513 Litoměřičtí radikálně přestavěli městské opevnění a nejspíše tehdy byl hrad definitivně začleněn do městského opevnění.

Prostory hradu pak sloužily ke skladovacím účelům a poté i jako pivovar; hrad tak byl „degradován“ jen na hospodářský dvůr, náležející k dvoru v Keblicích (ten byl centrem správy litoměřických venkovských statků od 13. století). Během novověku byly hradní budovy v horším případě zcela demolovány, v lepším přestavovány. Velmi jim uškodil nejen zub času, ale i ohnivý kohout, který hrad navštívil dvakráte, a to 11. ledna 1665 a 4. března 1685. Stopy těchto požárů byly v paláci vidět až do současného zaomítnutí zdiva. Město pak opravilo jen hospodářské budovy, palác zůstal v ruinách. Poslední velké úpravy pocházejí z doby klasicismu, kdy byl velký palác adaptován pro účely pivovaru. Ponecháváme přitom stranou obě poslední úpravy, z nichž zejména ta ze závěru komunistického období zanechala na tváři hradu nesmazatelné jizvy. Pravdou ovšem je, že právě tehdy byla nově vybudována vysoká střecha paláce, která se stala nepřehlédnutelným prvkem siluety města s nepochybnými vysokými estetickými měřítky.

I přesto můžeme stále ještě dobře vidět hrad v jeho někdejší slávě a skrze něj i osudy jeho majitelů. Krále Václava II., který využívaje mocné síly kutnohorského stříbra dokončil kolonizační úsilí svého ambiciózního otce, jehož rozlet tak tragicky skončil na Moravském poli. Za nalezenými předměty nebo v nově objevené bráně můžeme tušit postavu krále Jana, prvního z Lucemburků, který v Čechách narazil na odpor sebevědomé šlechty a jen těžko uplatňoval své představy o panovnické autoritě. Nemůžeme však neobdivovat jeho rytířský rozlet Evropou, opěvovaný i soudobými literáty, a neustrnout nad heroickou smrtí slepého krále na rozbahněném poli u vesnice Crécy (Kresčak). Ve zdech paláce se nám vybaví postava Janova velikého syna Karla, který z Čech učinil kulturní střed Evropy, a vytvořil zde umělecké ovzduší, nad nímž se nám dodnes tají dech. Zároveň se nám vybaví i jeho syn, nádherymilovný král Václav IV. Syn svého velkého otce, jehož stín nebylo lehké překročit. To, že se mu to nepodařilo, nebyla ani tak jeho vina, jako spíš souhra nešťastných okolností. A soukromá lidská tragédie. Nad tím vším můžeme přemítat v nových prostorách někdejšího hradu. Snad se tak něco dozvíme o nás samých.....

Litoměřický hrad

(17. - 21. století)

Soumrak slávy hradu, sláva vínu a pivu

Od 15. století hrad přestal sloužit svému původnímu účelu. Král Václav IV. postoupil hospodářský dvůr, který hradu poskytoval zázemí, městu a Vladislav II. Jagellonský (1471-1516) potom listinou z 11. listopadu 1499 Litoměřickým postoupil hrad celý, s podmínkou, že zde může být skladováno víno z královských vinic.

Později byly prostory hradu využívány už jen ke skladovacím a výrobním účelům, jež zřejmě hradní palác zachránily před celkovým zánikem. V 17. století bylo zejména sklepení hradu či jeho areálu, jenž sloužil jako poplužní dvůr, využíváno ke skladování vína, jak to alespoň vyplývá ze soupisu škod po třicetileté válce. Tak například v písemnostech z roku 1659 se uvádí, že v roce 1631 bylo „z hradu obecního“ vzato 80 sudů vína pro saského kurfiřta. Co nepoškodila třicetiletá válka, to poničily dva požáry ve dnech 11. ledna 1665 a 4. března 1685.

Nová etapa existence hradu přišla ve 2. polovině 18. století, a to v souvislosti s havarijním stavem pivovaru v Pokraticích, jenž patřil městu a byl spravován hospodářským dvorem v Keblicích. Tam mělo město Litoměřice, jako vlastník řady pozemků i vesnic ve svém okolí, centrum správy venkovských statků již od 13. století. Stav pivovaru v Pokraticích vyvolal potřebu hledat jiné řešení a volba padla na adaptaci prostor někdejšího královského hradu. V hradním paláci pak byla v období od října 1786 do prosince 1787 zřízena sladovna, v sousední přístavbě od západu pak varna a skladovací prostory (špýchar, v 70. letech 20. století také hasiči). Prostory pro potřeby pivovaru byly postupně upravovány téměř do konce 19. století. Hradní areál sloužil zřejmě jako sladovna či sklad sladu ještě ve 30. letech 20. století.

Zde je nutno poznamenat, že v Litoměřicích byly pivovary dva. Jeden patřil městu (obci) a stál v Pokraticích, druhý měšťanům s právem vařit pivo, kteří kolem roku 1720 vytvořili společnost „právovárečné měšťanstvo“ a začali vařit pivo společně. Za tím účelem v domovním bloku jižně od hradu vznikl a dodnes se nachází areál měšťanského pivovaru (Tyršovo náměstí) se sladovnou (dnes restaurace Budvarka). Nástupcem městského pivovaru se v roce 1860 stal nově vzniklý akciový Labskozámecký pivovar (později Mrazírny), jemuž město v roce 1858 pronajalo licenci k vaření piva. Následně (r. 1862) město pronajalo sladovnu a varnu v hradním areálu měšťanskému pivovaru. Později se zde vystřídalo několik jiných nájemců.

Čas rekonstrukcí

Po druhé světové válce nastala doba hledání nového využití hradu. Počátkem 50. let bylo uvažováno o zřízení pionýrského domu a od konce 60. let – po ustoupení od výstavby v Jiráskových sadech – pak o vybudování kulturního domu. V palácové budově měly být situovány hlavní prostory a na místě pivovarské varny (špýchar, později hasičská zbrojnice) měl být postaven objekt s provozním zázemím.

Zpracováním projektu byl pověřen Státní ústav pro rekonstrukce památkových měst a objektů (SÚRPMO) v Praze a v roce 1971 byl proveden průlomový stavebně historický průzkum, doplněný v roce 1983. Jejich autor PhDr. Ing. Jan Muk rozpoznal do té doby přehlížené hodnoty hradního paláce a odkryl též hradní kapli, jež byla skrytá pod klasicistními úpravami. Zpracoval také kresebnou rekonstrukci hradní kaple, vstupního portálu, hlavních průčelí atd. Navrhl také novou střechu paláce, jejíž tvar vychází z analogií gotických staveb v Čechách i na Slovensku. Podle tohoto návrhu byl také vypracován projekt a v roce 1987 byla střecha provedena firmou Armabeton Praha.

V té době také probíhalo též statické zajištění objektu, spočívající zejména v tehdy celostátně módní injektáži jinak silných zdí cementovou maltou, nastříkávání některých kleneb betonem a housenkovým spárováním historického zdiva. To byl vlastně první z kroků, jenž zahájil nenávratné zahlazování historických stop. Na jaře 1971 také byla snesena sedlová polovalbová střecha a nahrazena nízkou provizorní střechou z ocelových příhradových nosníků.

Pro využití hradu jako kulturního domu bylo zpracováno několik variant. Obrat nastal na přelomu 70. a 80. let, kdy investorství převzal od města tehdejší odbor kultury Okresního národního výboru v Litoměřicích. Prioritou se stala výstavba nového kulturního domu na místě někdejší varny a špýcharu. Projekt vypracoval Stavoprojekt Liberec (Ing. arch. Švancar), přičemž vlastnímu hradu byla ponechána vedlejší role. Stavba kulturního domu byla dokončena v roce 1991. Aby hrad tvořil „důstojnou kulisu“ k novostavbě kulturního domu, bylo přikročeno ke „kultivaci“ fasád, což byl další, nikoli však poslední, krok v zahlazování historických stop. Například některá původní gotická ostění byla nahrazena novými pískovcovými, jiná byla zakryta celoplošnou omítkou. Současně byla vybourána část klasicistních konstrukcí v interiéru. Nicméně díky solidní střeše byl hrad připraven přečkat bez dalších zásahů několik desetiletí.

Na počátku 90. let 20. století přichází Galerie výtvarných umění v Litoměřicích s myšlenkou využití hradu k výstavním účelům. Mělo zde být vytvořeno pracovní, vzdělávací a setkávací středisko pro výtvarné umělce Euroregionu Labe/Elbe a regionální galerie moderního umění. Studie z r.1995 řešila také odbourání části čp. 267 zvaný „Hrádek“, tak aby bylo odhaleno celé jižní průčelí hradu, avšak další stupně projektových příprav již  tuto problematiku neřešily. Další etapy projektu probíhaly v letech 1997 – 2000, kdy byl zpracován projekt a vydáno stavební povolení. Projektovou dokumentaci mezinárodního výtvarného centra, k jehož realizaci z ekonomických důvodů nakonec nedošlo, zpracovával Projektový ateliér Ing. arch. Antošová, Ing. arch. Jarkovský – SÚRPMO Litoměřice.

REKONSTRUKCE 2006 - 2011

Město Litoměřice připravilo v roce 2006 jako vlastník areálu hradu projekt jeho využití jako multifunkčního centra se zaměřením na prezentaci historie a současnosti českého vinařství a posílení turistického ruchu v regionu. V této souvislosti zde v roce 2007 provedli nový stavebně historický průzkum PhDr. František Gabriel s Mgr. Ivanem Peřinou, kteří doplnili starší poznatky J. Muka o nová pozorování v paláci a zcela nově zhodnotili přilehlou budovu čp. 68. Z jejich podnětu bylo provedeno i fotogrammetrické zaměření vnitřních stěn paláce a jeho jižního průčelí (Ing. P. Hlavenka s Ing. J. Vidmanem). V roce 2010 byly doplněny stávající stavebně historické průzkumy o archivní rešerši (Mgr. Eliška Nová) a tím po letech konečně zkompletovány. Projekt přestavby zpracoval ateliér Ing. Arch. Jarkovského a JJB - Ing. - Praha, realizaci stavby prováděla Konstruktiva Konsit a.s.

Při vstupu do objektu je třeba si uvědomit, že z původního gotického paláce nám staletí zanechala pouze obvodové zdi. Jako hlavní přístup je v duchu původní dispozice obnoven jižní vstup s portálem z nádvoří od Tyršova náměstí. Z historických prostor jsou dnes dochovány a využity sklepy a suterén se samostatným vstupem do vinárny ze severu z ulice Na valech. Ostatní prostory jsou vzniklé nově a mají s původní dispozicí pramálo společného. Dominantou interiéru je konferenční sál, zbytek zabírá jeho zázemí a výstavní prostory. Součástí rekonstrukce byly i práce na objektu čp. 68 přilehlému k západní hradební zdi a úprava nádvoří.

Při stavebních pracích došlo k řadě významných archeologických nálezů, jež osvětlily dosud neznámá místa v historii i podobě hradu. Byly např. objeveny částečně dochovaný starší gotický portál pod stávajícím vstupním gotickým portálem hradu, schodiště se sklepy vedoucími pod nádvoří, relikty dvou starších paláců na nádvoří, torzo západní kulaté věže, odpadní jímky atd. Podrobně byla zdokumentována řada dalších při stavebních pracích odkrytých a následně prakticky navždy opět zakrytých historických konstrukcí a detailů.

Nedílnou součástí rekonstrukce hradu byly restaurátorské práce (např. vstupní portál, hradní kaple, omítky původního zdiva).

Do vnitřního prostoru hradu nad suterénní barokní a klasicistní vestavbu byla navržena nová ocelová konstrukce s železobetonovými výtahovou (instalační) šachtou a podlahami. Krov a střecha z konce 80.let 20. stol. byly zachovány a zatepleny. Celý objekt je vytápěn pomocí tepelného čerpadla, pro jehož provoz byly vyvrtány na severní a jižní straně (prohloubená studna na nádvoří) dva vrty. 

Použitý materiál:

Historické plány:                       Oblastní muzeum Litoměřice, Státní okresní archiv Lovosice,

                                              Ústav archeologické památkové péče severozápadních Čech Most

Foto:                                       Oblastní muzeum Litoměřice(1961), Národní památkový ústav,

                                               PhDr. Jan Muk (1971), Mgr. Vlastimil Šafránek (1980–2010)

Texty:                                      PhDr. Oldřich Kotyza, Mgr. Milan Sýkora, Mgr. Vlastimil Šafránek,

                                               Ing. arch. Jiří Jarkovský, Ing. arch. Vladimír Římal